Lucie Králová přináší unikátní kritickou reflexi vnitřního života České televize v oblasti dramaturgie dokumentárního filmu. Ukazuje, jak aktéři v televizi chápou dramaturgii a žánr, jaké představy mají o divácích i autorech a jak „rozumějí televizi“. ČT zároveň odhaluje jako instituci definovanou konkrétními lidmi a jejich představami o tvorbě obsahu a pomocí často anonymních zpovědí ukazuje mocenské hierarchie. Přes svůj kritický pohled však autorka obhajuje pozici České televize jako nezastupitelné instituce veřejné služby.
